Historie infračervené techniky

Mezi první průkopníky infračervené techniky patří Sir Wiliam Herschel, který opakoval Newtonův experiment s hranolem, s tím rozdílem, že se zaměříl na tepelný efekt, ne na viditelné rozložení světelné intenzity ve spekru jako Newton. Docílil toho tím, že si nejprve začernil baňku s citlivým rtuťovým teploměrem, čímž testoval tepelné účinky různých barev spektra vytvářených pomocí skleněného hranolu. Při pomalém posouvání začerněného teploměru po barvách spektra vykazovaly zjištěné teploty stálý nárůst, od fialového konce po červený konec spektra. Herschel však zjistil, že pokud se pohybuje ve viditelné části spektra, nedosáhl maximalní teploty, té dosáhl posouváním teploměru až do tmavé oblasti za čevený konec spektra. Tyto experimenty prováděné významným anglický astronomem se datují počátkem 19. století.

Dalším významným badatelem v této oblasti byl Ital Melloni, který v roce 1830 učinil převratný objev. Zjistil totiž, že čočky a hranoly z kamenné soli (NaCl) pozoruhodně propouští infračervené záření. Výsledkem Melloniho bádání bylo to, že v přírodě vyskytující se kamenné sůl se stala hlavním optickým materiálem pro infračervené spektrum a zůstala jím po dobu dalších sta let, dokud nebyla zvládnuta metoda výroby syntetických krystalů.

Co se týče detekorů tepla, tak do roku 1829 se používaly teploměry, pak byly nahrazeny Nobiliho vynálezem - termočlánkem. Výše zmíněný italský badatel Melloni zdokonalil citlivost detektorů tím, že zapojil několik termočlánků do série.

Syn objevitele infračerveného záření, Sir John Herschel, v roce 1840 vytvořil první takzvaný "tepelný obraz". Na základě diferenciálního odpařování tenké vrstvy oleje vystavené tepelnému záření, které na ni zaměřil, bylo možné spatřit tepelný obraz díky odraženému světlu. Herschel také vytvořil jednoduchý záznam teplotního obrazu na papír, který nazval "termograf".

Dalšího zlepšování detektoru infračerveného záření pokračovalo velmi pomalu. Až v roce 1880 učinil významný pokrok badatel Langley, který vynalezl bolometr sloužící k citlivému měření slabého záření. Přístroj je založený na odporu s vysokým teplotním koeficientem.

K velkému skoku ve vývoji došlo až během světových válek a v meziválečném období, kdy byly vyvinuty dva revoluční infračervené detektory: konvertor obrazu a fotonový detekror. Zajímavostí je, že konvertor obrazu popvrvé umožňoval uživateli vidět ve tmě, díky tomu se o tento typ zajímala armáda, postupem času přešla k lepšímu fotonovému detekrou. Do poloviny padesátých let 20.století zakazovaly vojenské předpisy zveřejňování informací o infračervené zobrazovací technice civilnímu sektoru.